Josef Rajdus – Joža

Josef Rajdus (Joža) (*1922)

Vždy jsem se řídil především heslem: Jednou skautem – navždy skautem

Josef Rajdus – Joža se narodil 29. 9. 1922 v Šenově ve Slezsku. V roce 1935 vstoupil do skautského oddílu v Dolních Bludovicích pod vedením učitele Pravoslava Popa – Faraa. V březnu 1939 spoluzaložil v Šenově skautský oddíl, neboť se oddíl v Dolních Bludovicích ocitl v polském záboru. Dne 4. 11. 1940 byl gestapem zabaven oddílový majetek. Při osvobozování Šenova se podílel na hašení věže kostela. Po skončení války byl skauting v Šenově obnoven a Josef Rajdus se stal se vedoucím 1. oddílu. V letech 1946-1950 působil jako vedoucí střediska v Šenově. V roce 1968 se opět podílel na obnově skautingu a vedl středisko, taktéž v roce 1990. Po revoluci zastával funkce na ORJ ve Frýdku. Zpracoval a vydal publikaci Skauting v Šenově. V roce 1995 se účastnil expedice na Jamboree 1995 v Drontenu. Pracoval ve Vítkovických železárnách. Je ženatý a má syna. Za svou činnost pro skauting byl přijat do čestného Svojsíkova oddílu a obdržel několik vyznamenání.

 

 

 

Josef Rajdus – Joža

 

Dobro, láska a odpuštění by měly být nejvyšší hodnotou každého člověka.“

 

Rodina a dětství

Josef Rajdus, u skautů známý pod jménem Joža, se narodil 29. září 1922 v Šenově ve Slezsku. Jeho otec narukoval během první světové války a na vojně sloužil prakticky 7 let. Bojoval především na italské frontě, hlavně u Terstu. Jožův otec pracoval na dole Hedwiga v Petřvaldě jako topič v kotelně a kvůli válce se ženil až ve svých 40 letech. Matka Josefa Rajduse se jmenovala Amálie a pocházela z Hradiště na Těšínsku, pracovala v domácnosti a starala se o malé hospodářství. Jeho sestra se narodila v roce 1926, pracovala v kině Lučina v Šenově a zemřela již v roce 1946. Také měl o rok staršího bratra, který studoval obchodní akademii v Českém Těšíně, po záboru ji dokončil ve Frýdku-Místku a pak byl účetním v Karviné u firmy VOKD, zemřel v roce 2000.

Josef Rajdus je ženatý, v roce 1953 se mu narodil syn Jiří, který vystudoval Elektrotechnickou fakultu na VUT v Brně a nyní pracuje v Praze ve firmě, která provozuje satelitní vysílání v České republice. Teta Josefa Rajduse z Hradiště ve Slezsku se tento rok dožívá 100 roků.

 

Studium a zaměstnání

 

V roce 1933 začal studovat na měšťanské škole v Dolních Bludovicích. V této škole poznal skauting a to ho ovlivnilo v podstatě na celý život.

Po skončení studia na měšťanské škole se neúspěšně hlásil na Baťovu Školu mladých mužů, proto se pak vyučil strojním zámečníkem v továrně na hospodářské stroje, která sídlila v Kunčicích u Ostravy. Po vyučení v roce 1940 začal pracovat jako strojní zámečník Vítkovických železárnách v Ostravě, kde byl zaměstnán až do konce války. V nástrojárně závodu šroubárna ve Vítkovických železárnách pracovali většinou jen Němci, ale ti posléze museli na frontu. Když tam potom Josef Rajdus nastoupil, nemusel proto na nucené práce do Německa jako jeho nejbližší kamarádi a vrstevníci. Během tohoto období zažil několikrát spojenecké nálety na Ostravu. „Různě jsme vybíhali z továrny a skákali na korby jedoucích aut. Naší snahou bylo se dostat co nejrychleji z Ostravy.“

V roce 1945 se přihlásil ke studiu na Mistrovskou strojní průmyslovou školu ve Vítkovicích v Ostravě. Školu si financoval z vlastních prostředků, které měl uloženy na vázaném vkladu a díky studiu je bylo možno pravidelně měsíčně vybírat. Po dvou letech studia nastoupil v roce 1947 zpět do Vítkovických železáren, kde působil ve šroubárně jako konstruktér výrobních přípravků. Po delimitaci tohoto závodu na Moravu pracoval v technickém odboru Vítkovických železáren jako technolog pro zvláštní výrobu a později také jako technolog v konstrukci závodu č. 3.

Na okupaci vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 vzpomíná Josef Rajdus takto: „21. srpna 1968 ve 2 hodiny 30 minut projely Šenovem tanky sovětských okupačních vojsk, které pak obsadily závody VOKD v Šenově a NHKG v Kunčicích. Když jsem přišel ráno do práce, byly již také Vítkovické železárny obsazeny sovětskými tanky, které se nacházely i na parkovišti pod okny konstrukčních kanceláří. S pocity plnými hořkosti, zklamání a obav jsme přijali tuto realitu, která nastala. Jako tichý nesouhlas s touto skutečností se objevily v některých oknech kanceláří plakáty napsané azbukou jako: ,Idi damój Váňúška, sup těbja variť bábuška‘ nebo ,Vy něprišli kak druzja, nám váša pomošč něnužná‘. I když se sovětská vojska později přesunula do vojenských újezdů, stále byla cítit jejich přítomnost. Zejména v chování našich politických představitelů…“

Do důchodu odešel Josef Rajdus v roce 1984, avšak na přání svého vedoucího setrval v práci na tzv. brigádě až do roku 1989. O svých pracovních úspěších říká: „Při zpětném ohlédnutí jsem v zaměstnání docílil několika úspěchů a ocenění. Například jsem v roce 1971 obdržel ocenění za technickou účast při výrobě zařízení pro konvertor určený Belgii. Jsem účastník desetičlenného kolektivu, který obdržel v prosinci roku 1974 Státní vyznamenání za zásluhy o výstavbu první jaderné elektrárny A-1 v Jaslovských Bohunicích. V dubnu 1976 jsem dostal čestné uznání za práci na zakázce pro Huta Zawiercie v Katovicích.“ Dle svých slov je také spoluautorem vynálezu PV551 – 82, což je zařízení na válečkování přechodových rádiusů (aut. osv. č. 224330 vydané v Praze 26. listopadu 1984). Obdržel „Zlatou medaili efektivnosti” v soutěži o nejvyšší efektivnost v letech 1981–1985.

 

Vstup do Junáka

 

Josef Rajdus začal studovat v roce 1933 na měšťanské škole v Dolních Bludovicích, kde v roce 1934 založil učitel Pravoslav Pop, skautským jménenm Farao, 1. skautský oddíl při škole v Dolních Bludovicích. Dřívější samostatná obec Dolní Bludovice je dnes součástí města Havířova. Odborný učitel Pravoslav Pop působil na měšťanské škole v letech 1934 (září) – 1938 (říjen). Pocházel z Prostějova, kde vznikl jeden z nejstarších skautských oddílů na Moravě. Pravoslav Pop pak odešel v roce 1946 učit do Velkých Losin na Šumpersku a stal se posléze ředitelem tamější školy a působil tam až do roku 1959. Bohužel nelze v současnosti dohledat, zda se po válce Pravoslav Pop – Farao pokusil založit oddíl ve Velkých Losinách.

Josef Rajdus na tehdejší dobu vzpomíná takto: „Tehdy jsem denně docházel do měšťanky do Bludovic ze svého domova v Šenově. Po bližším seznámení s činností skautského oddílu jsem se také v roce 1935 stal jeho členem. Oddíl se skládal z místních chlapců, ale většina chlapců pocházela z okolních i vzdálenějších vesnic. Schůzky se konaly po vyučování ve školní třídě, ale větší částí roku také v takzvaném Stružníku, kde bylo menší hřiště lemované různými lesními porosty a křovinami. Prostě jsme se tam mohli vyřádit a hlavně jsme se tam seznamovali se skautskou praxí, hráli různé hry, plnili body junácké stezky, uzlování, lasování, poskytování první pomoci, stavění stanu apod. Prostě všechno ostatní, co skauting obnáší. Ve Stružníku jsme se také připravovali na závod o Pohár Petra Bezruče, což byla obdoba dnešního Svojsíkova závodu. Tento závod se konal od roku 1930 každoročně a byl to typický skautský závod brannosti pro skauty, u nichž se předpokládalo, že ovládají druhotřídní zkoušku a několik odborek. Ve Stružníku se konaly ke konci školního roku dětské radovánky, na nichž jsme mívali vlastní vystoupení, což byly ukázky skautských disciplín, např. lasování, stavba stanů, lukostřelba apod. O nedělích jsme podnikali výpravy za poznáním Těšínska. Výpravy s přenocováním jsme mohli uskutečňovat jedině o svátcích spojených s nedělemi apod., protože se tenkrát vyučovalo i o sobotách. Také jsme se jednou zúčastnili dvoudenního vojenského cvičení, které probíhalo v okolí Těrlicka, Hradiště a Babí hory. Působili jsme tam jako spojky při probíhajících bojích ,bílí proti červeným‘, tam jsme se také ve vojenské kuchyni stravovali. V roce 1936 jsme se plně krojovaní (včetně skautských holí), zúčastnili slavnostního pochodu u příležitosti konání zemského skautského sjezdu v Českém Těšíně, na němž byl přítomen zakladatel skautingu br. náčelník A. B. Svojsík. V době mého působení ve skautském oddíle jsem složil nováčkovskou zkoušku, pak jsem vykonal 11. 3. 1936 na „Lučiskách” v Šenově skautský slib a také složil 9. 5. 1937 druhou třídní zkoušku.“

Oddíl měl dále plno jiných aktivit, např. během poutí v Dolních Bludovicích prodávali skauti květiny ve prospěch Slezské matice. Vedení oddílu jistě nebylo pro Pravoslava Popa jednoduché, neboť měl rodinu v Prostějově, za níž jezdil o každých prázdninách. V této době skauti pokračovali v činnosti jako samostatné družiny. Josef Rajdus patřil do skautské družiny Vlků, již tvořili skauti především ze Šenova a Václavovic. Výpravy této družiny směřovaly především do lesa zvaného Bobčok, který se rozkládá na hranici Šenova a Václavovic. „Uprostřed lesa se nachází souvislé paseky o délce několika set metrů, takzvaná Lučiska s protékajícím potůčkem s křišťálově čistou vodou. Tam jsme prožili mnoho krásných chvil při hrách, různých soutěžích a večerech u táboráku.“

V širokém pahorkovitém okolí D. Bludovic byl tehdy poměrně chudý kraj, proto ani tamní skautský oddíl nedisponoval finančními možnostmi pro nákup potřebného vybavení, aby v létě mohli skauti jezdit na tábory. Přesto se však podařilo některým skautům, mezi nimiž byl i Josef Rajdus, tábořit společně se skauty z Českého Těšína. S těšínskými skauty měli velmi dobrou spolupráci a přátelské styky. V roce 1937 tábořili v krásném prostředí Kysuc v místě zvaném „Na Škorči”, asi 3 km od Kysuckého Nového Mesta na Slovensku. „Tam jsem prožil kus vysněného skautského života. Tam jsem také napoprvé složil 9. 7. 1937 zkoušku o Tři orlí pera. V příštích letech, kdy byla možnost zas tábořit, skautské oddíly ze šenovského střediska poprvé samostatně tábořily na stejném místě v roce 1946 a pak ještě v letech 1947, 1951 a 1969. Bylo to ideální místo pro táboření, a proto jsme se tam rádi vraceli.“

Od 2. října 1938 počala polská armáda obsazovat většinu Těšínska, protože si toto území nárokovala v důsledku mnichovského diktátu. Tímto tedy došlo k určité likvidaci skautských oddílů na Těšínsku, což znamená, že skauting byl na některých územích Československa zakázán již v roce 1938. Likvidací byl postižen i oddíl v Dolních Bludovicích, do kterého chodil Josef Rajdus. Navíc se Šenov rozdělil na dvě části; polskou a československou.

Skauti ze Šenova ale chtěli dále pokračovat v činnosti, proto si založili svůj vlastní oddíl. Ten byl ustanoven v měsíci březnu 1939. Na první zakládající schůzce byli přítomni: Oldřich Kempný, Albín Motloch, Joža Rajdus, Josef Tomis a další. Josef Rajdus je tedy spoluzakladatelem skautingu v Šenově. Vedoucím oddílu v Šenově byl zvolen br. Oldřich Kempný, tehdy student učitelského ústavu. „Nový oddíl v Šenově měl pětadvacet členů a dále se členil na tři družiny. Jedna družina také působila ve Václavovicích.“ O tomto oddílu říká Josef Rajdus toto: „Nově založený oddíl navázal na tradice mateřského oddílu z Dolních Bludovic. Svou činnost uskutečňoval až do 4. listopadu 1940, kdy byla v celém protektorátu skautská organizace zrušena a pod pohrůžkou přísných trestů byla jakákoli další činnost zakázána. Všechen oddílový majetek v celkové hodnotě 4700 Kčs byl zabaven gestapem v Ostravě. Tím byla uzavřena 1. etapa mého skautského života.“

 

Doba válečná

 

Život v Šenově v době války nebyl vůbec jednoduchý. Z tohoto poklidného místa se de facto přes noc stala pohraniční vesnice, která byla rozdělena státní hranicí na dvě poloviny. To se stalo na základě mnichovského diktátu, protože si Poláci nárokovali podstatnou část Těšínska a československého Slezska. Po útoku na Polsko v září 1939 tuto oblast zabrali Němci a připojili ji k říši jako samostatné území zvané Olza gebiet. O hranici s Polskem a později také Německem vyprávěl Josef Rajdus: „Kousek od našeho domu byla budka finanční stráže. Mnoho lidí překračovalo hranici v zákrytu našeho baráku tak, aby je finanční stráž neviděla.“

Zabráním Těšínska Polskem se vyhrotily několik desetiletí trvající spory o toto území, jež Poláci považovali za součást svého státu. O tehdejší době vypráví Josef Rajdus: „Okupace poloviny Šenova způsobila mnoho problémů. Polské úřady bránily občanům docházet do zaměstnání přes hranici do Československa, ve škole zakázaly vyučovat v českém jazyce, nutily občany přijmout slezské (polské) občanství pod pohrůžkou ztráty zaměstnání aj., takže mnohé rodiny se snažily přestěhovat do neokupované části obce, kde se spokojili i s nouzovým ubytováním, třeba i v divadelní šatně, jak tomu bylo v nedaleké restauraci. Také v našem rodinném domku jsme poskytli ubytování čtyřčlenné rodině v malé podkrovní světničce, takže v našem domku bydlelo celkem patnáct osob. Mnohokrát jsme poskytli nouzový nocleh těm, kterým se nepodařilo projít hranicí ze zaměstnání, a také jsme poskytovali zprávy o pohybu finanční stráže při pokusech o přechod a jiné. Okupaci ČSR německou armádou v březnu 1939 se státní hranice probíhající Šenovem nezměnila, ale byla již střežena německou finanční stráží. Před napadením Polska německou armádou byla hranice uzavřena drátěnými překážkami, které také rozdělily naše polnosti na dvě části, a na vyvýšeném terénu bylo dokonce vybudováno kulometné hnízdo. Tímto opatřením byl ilegální přechod hranice téměř znemožněn.“

 

Během války se Josef Rajdus věnoval divadlu. „Za války jsem hrával divadlo v souboru DTJ, kde se hrály divadelní hry lehčího žánru, především operety jako Perly panny Serafínky, Petříček a Pavlíček, Melodie srdcí, Srdce v rákosí a jiné, kde jsem dostával povětšinou pěvecké role. Po válce byl v Šenově v roce 1949 založen ochotnický spolek Siréna a jako režisér v něm působil odborný učitel pan František Koziorek. Později byl soubor nucen vstoupit do nějaké povolené organizace, proto byl zvolen ČSPO (Československý svaz požární ochrany). Tady se pak hrály divadelní hry: Otec mého syna, Na letním bytě, Matka, Vojnarka, Chudák manžel, Poslední muž aj., se kterými jsme vystupovali v okolních vesnicích.“

 

Osvobozování Šenova

 

Po osvobození Ostravy na konci dubna 1945 německá armáda ustupovala do Bartovic a Šenova. Ústupové boje měly chránit německou armádu, která utíkala před možným zajetím sovětskou armádou. Během ústupových bojů zničili Němci most přes Lučinu směrem k Datyni a druhý most si německá armáda nechala pro nutný ústup ze Šenova. V šenovské kronice je napsáno, že ihned po osvobození Šenova se objevily v oknech portréty Stalina a Lenina a zároveň prý bylo všude vidět ruské prapory. (Toto tvrzení v šenovské kronice se mi zdá příliš poplatné pozdějšímu politickému vývoji, pozn. autora.)

Boje o Šenov probíhaly 3.– 4. května 1945. O bojích vyprávěl Josef Rajdus: „Jak se blížila fronta od Petřvaldu, tak Němce sovětská armáda tlačila směrem na Frýdek. Všichni jsme byli doma schovaní ve sklepě, byla tam i má již tehdy nemocná sestra. Důležité je uvést, že tehdy hodně pršelo a řeka se vylila z břehů. Postupující sovětská armáda byla nucena se zastavit, jednak proto, že protékající řeka vystoupila ze svých břehů, a také proto, že jeden z mostů byl ustupujícími Němci zničen a druhý byl zatarasen pevnou konstrukcí, kterou se sovětským vojákům podařilo odstranit až druhého dne, a pak mohli pokračovat v bojích směr na Frýdek.“

Zajímavé jsou vzpomínky Josefa Rajduse na hašení kostela Prozřetelnosti Boží. Také díky němu se podařilo zachránit tento kostel vystavený roku 1764. „Před příchodem sovětských vojsk jsem se s kamarádem Jaroslavem Kolářem, bydlícím v sousedství, a dalšími účastníky aktivně zúčastnil hašení požáru místního kostela Prozřetelnosti Boží, který byl zapálen, patrně granátem, při osvobozovacích bojích Nejdříve jsme běželi k hasičské zbrojnici, tam jsme zjistili, že někdo zcizil hasičské auto, a tak jsme museli hasičskou stříkačku táhnout sami. Hořela pravá slepá věž kostela (bez zvonů), jejíž zbytky se po prohoření zřítily dovnitř na strop kostela, pod nímž byly varhany. Nebýt důsledného zásahu, mohlo se stát, že by se požár přenesl dovnitř kostela a tím pádem by byl velmi poškozen. Byli jsme tehdy promočení do nití a v podstatě jsme nevěděli, co se v Šenově děje a jak postupují boje. Likvidace požáru začala v odpoledních hodinách a trvala až do pozdních večerních hodin. Při návratu domů, kde již byli ubytováni sovětští vojáci, jsme se s údivem a určitými obavami pohybovali, již ve tmě, mezi Sověty a ti nás často legitimovali, což s protektorátní kennkartou (s hákovým křížem na deskách) nebylo moc příjemné. Při jedné kontrole jsme byli nuceni pít se sovětskými vojáky vodku a taky tancovat, což nebylo vůbec příjemné, neboť vojáci byli již notně opilí.“

Škody na majetku a ztráty na životech při osvobozování Šenova byly nemalé. O život přišlo 16 občanů a také 15 sovětských vojáků. Mnoho domů bylo poškozeno nebo zničeno. Poškozen byl i katolický kostel, zničen jeden most přes řeku Lučinu a jeden sovětský tank. Na šenovské půdě padlo 26 nacistických vojáků (Antonín Hrozek uvádí počet okolo 50).

 

První obnova Junáka

 

I v Šenově se v květnu roku 1945 obnovoval skauting. První schůzka 1. oddílu šenovských skautů se konala 23. května 1945 v malé tělocvičně restaurace U Tlolků a přišlo na ni 18 chlapců. Značná část z nich byli členové 1. oddílu, který působil v Šenově v letech 1939–1940. O této schůzce vypráví kronika 1. chlapeckého oddílu Šenov: „Dne 23. května 1945 byl v naší vesničce založen Junák. Na první schůzku se dostavilo osmnáct bratrů., kteří byli již před okupací v Junáku. Tito bratři těžce nesli nacistické pouto, které zrušilo nejkrásnější ideály mladého člověka. Musili se dívat na drze pochodující hitlerovskou mládež, která svými kroky špinila půdu české země, a nésti všechny jejich zločiny, není proto divu, že jsme nenáviděli tyto hitlerčíky. Proto tím radostněji jsme uvítali naše osvobození a tím i znovuzaložení Junáka v Šenově. Na první schůzce nám bratr vedoucí Joža Rajdus znovu vysvětlil krásné myšlénky junáctví a po ukončení schůzky jsme odešli nadmíru spokojeni domů.“

 

Vedoucím 1. oddílu se stal Josef Rajdus, neboť dřívější vedoucí bratr Oldřich Kempný nebyl v tu dobu v Šenově, byl ve Vídni na nucených pracích, avšak nikdo tehdy v Šenově o něm nic nevěděl. Velmi brzy se tento 1. oddíl rozrostl na 50 členů a měl družiny Vlků, Bobrů, Jelenů a navíc smečku vlčat. Nejdříve se stal Josef Rajdus zástupcem vedoucího střediska a pak byl zvolen vedoucím IV. střediska Junáků Šenov (po br. Oldřichu Kempném). V roce 1945 Joža absolvoval ZLŠ (Zemskou lesní školu) v Těšíně v Síkorově parku (absolventský list č. 3/46-VD:537/47).

V Šenově byl také založen 2. chlapecký oddíl (vedoucí oddílu br. František Kempný) a 1. oddíl skautek (sestra Anina Kempná). Také v okolních vesnicích vznikaly nové oddíly, např. ve Václavovicích (vedoucí Adolf Tomis), Horních Datyních (vedoucí oddílu František Pitucha) a Prostředních Bludovicích (vedoucí oddílu Václav Sládeček). Tyto oddíly zakládali většinou členové šenovského oddílu z jeho prvních let 1939–1940.

V Ostravě se konala roku 1946 velká sláva u příležitosti slibu věrnosti do rukou dr. Edvarda Beneše. Na tuto akci jeli také skauti ze Šenova. „Byl to takový parádemarš deset tisíc skautů na náměstí v Ostravě, tolik jich tam snad nikdy předtím ani potom nebylo.“ Ve dnech 31. 1.–10. 2. 1948 se Josef Rajdus účastnil skautského zimního kurzu táboření na Králickém Sněžníku. Na tento kurz vzpomíná velmi rád. Naučil se na něm stavět různé stavby ze sněhu a vůbec tábořit v zimních podmínkách. Kurz se konal také v roce 1946 na Bílém kříži, roku 1947 na Šeráku.

 

Svoji činnost při první obnově shrnuje Josef Rajdus takto: „O prázdninách roku 1946 jsem vedl junácký tábor ve Škorči u Kysuckého Nového Města. V roce 1946 jsem složil vůdcovskou zkoušku ve Frýdku-Místku a ve stejném roce jsem byl v SRJ (Středisková rada Junáka) v Šenově zvolen vůdcem střediska (č. j. 2812/47). V této funkci jsem setrval až do ukončení činnosti Junáka v roce 1950 v důsledku únorových událostí roku 1948. V roce 1947 jsem vykonal činovnický slib na slavnosti v Karlově Huti u Frýdku, kde jsem obdržel vůdcovský dekret č. 550/47 z rukou náčelníka Rudolfa Plajnera. V březnu 1947 jsem byl za podpory oblastního velitele bratra A. Kubinského spoluzakladatelem SPJ (Sdružení přátel Junáka) v Šenově, v jehož výboru jsem pak zastupoval šenovské junáky. Od organizace SPJ se očekávalo, že bude pomáhat skautské organizací hlavně v hospodářských záležitostech.“

 

O prvním poválečném táboře Josef Rajdus vyprávěl: „V průběhu táboření první skupiny skautů ze šenovského střediska vznikl mezi junáky a místními obyvateli, obchodníky a korporacemi z Kysuckého Nového Města přátelský vztah, který vyvrcholil společným setkáním v táboře 6. července, v den státního svátku Mistra Jana Husa. Toho dne bylo do našeho tábora dopraveno nákladními auty více jak dvě stě návštěvníků, kteří s sebou přivezli vlastní kapelu i občerstvení. Jménem společenských organizací z Kysuckého Nového Města bylo junákům oficiálně předáno velké marcipánové srdce s písemným věnováním. Cituji: ,Bratia skauti, v mene všetkých kultúrnych korporácií obce Kysucké Nové Mesto Vás čo najsrdečnejšie vítame a prajeme Vám príjemné zotavenie v našich krásnych horách. Na trvalú upomienku darujeme Vám toto velké srdce, ako prejav našej bratské lásky, ktorá v srdciach statočných Slovákov – Kysučanov i v dobe nesvobody a poroby hrala nádejou, vierou a túžbou vo víťazstvo pravdy, že naše dva bratské národy Slováci a Češi patria do jednej spoločněj rodiny: Československej republiky! Prosím Vás, tlmočte tento prejav našej lásky všetkým našim bratom u vás doma, aby prichádzali k nám do našich hor, jako svojho vlastného domova. Odovzdajte im naše spoločné pozdravy! Podepísaní: Predseda ONV Macášek, predseda MNV Kubička, starosta Sokola Tučan a nečitelné podpisy predsedy OOR a predsedy odbočky Svezu priatelov SSSR.‘ Junáci hostům nabídli, že si mohou zahrát volejbal, vyzkoušet si střelbu lukem, ze vzduchovky aj. Vpodvečer byl pro hosty připraven táborový oheň s programem, u něhož se na závěr zpívaly národní písně.“

Postupně se však politická situace začala zhoršovat. „V této době náčelnictvo Junáka, ve smyslu usnesení ÚRJ, vydává zákaz nošení krojů činovníkům i junákům na politických schůzích, projevech a průvodech (viz Činovník, č. 4, 1946, str. 63), plnění tohoto usnesení bylo vyžadováno i v oddílech střediska Šenov, což někteří rodiče odmítli respektovat a nutili své děti dále chodit ve skautských krojích, zejména v prvomájových průvodech. Po únoru 1948 pak nastal postupný úbytek členstva, protože mnoho rodičů bylo členy KSČ.“

V roce 1949 byla ještě obnovena činnost v té době již prakticky neexistujícího 2. oddílu Šenov, ovšem s téměř novou členskou základnou. Činnost oddílu obnovil a také vedl Jiří Guňka, který od roku 1945 působil v Junáku v Kroměříži až do roku 1949, kdy se odstěhoval do Šenova. Oddíl o počtu asi dvaceti členů vyvíjel skautskou činnost až do konce roku 1950, kdy po celostátním zrušení Junáka přešel do TJ Sokol Šenov, jako oddíl pobytu v přírodě, a tam ještě další dva roky pokračoval ve své činnosti. Oddíl uspořádal v červenci roku 1950 typický čtrnáctidenní skautský tábor na Ostravici u „Peřejí“. Pod křídly Sokola Šenov uskutečnil pak další dva tábory. V červenci roku 1951 to byl třítýdenní tábor ve Skorčí u Kysuckého Nového Mesta na Slovensku a o rok později, v červenci roku 1952, třítýdenní tábor ve Spálově u Oder. Všechny tři tábory vedl vedoucí oddílu bratr Jiří Guňka.

 

Léta šedesátá a třetí obnova

 

V Šenově probíhala druhá obnova Junáka v květnu 1968. První oficiální schůzka dřívějších skautských činovníků proběhla 7. května 1968 a diskutovalo se na ní o dalším postupu při obnově Junáka. Vůdcem střediska se opět stal Josef Rajdus – Joža. Dne 24. července 1968 byla provedena registrace, při které do řad Junáka vstoupilo 41 členů a 7 činovníků.

Do roku sedmdesát se uskutečnily tábory ve „Škorči“ na Slovensku v roce 1969 a v Řece v Beskydech v roce 1970.

 

Junácké středisko v Šenově pořádalo či se účastnilo mnoha akcí. Za zmínku stojí např. táborový oheň s programem pro veřejnost v zámeckém parku, společné výstupy k mohyle na Ivančeně, akce MHR (Milión hodin republice), rádcovský kurz, skautská výstava v roce 1969 a 1970, propagační vystoupení na dětských radovánkách. O skautské výstavě napsal Josef Rajdus: „Výstavou, která se konala 7. 6. 1970, a následným vystoupením na dětských radovánkách téhož dne se chtěli junáci a skautky zapsat do povědomí širší veřejnosti, protože se v této době již vědělo, že Junák bude nucen zakrátko zase ukončit svou činnost.“

 

Dle vyprávění Josefa Rajduse neměl skauting dlouhého trvání a nástup tzv. normalizace byl patrný. „V této atmosféře se konal III. junácký sněm 23. a 24. 11. 1968 v Obecním domě hlavního města Prahy, kterého jsem se jako delegát ORJ ve Frýdku-Místku také zúčastnil. Úkolem sjezdu bylo jednat o třech hlavních úkolech: a) schválit stanovy českého Junáka, které byly již schváleny ministrem vnitra 21. října 1968; b) zvolit představitele Junáka, tj. ústřední radu, náčelnictvo junáckého kmene a náčelnictvo dívčího kmene; c) stanovit zásady junácké výchovy pro vlčata, pro mladší junáky a starší junáky. Zvolení byli: starostou Junáka Dr. Antonín Sum, náčelníkem Dr. R. Plajner, náčelní Vlasta Koseová.“

Na Ivančenu chodil Joža rád a často. Ivančena je mohyla na úpatí Lysé hory, jež byla založena na památku zastřelených skautů za druhé světové války. Zúčastnil se také výstupu na Ivančenu, kterému byl přítomen také br. RNDr. Rudolf Plajner. Po roce 1989 tam chodili šenovští oldskauti a Joža na mohylu udělal desku z umělého mramoru, kde je psáno písmeny z hliníku: „OS ORJ Frýdek“.

Skauting byl oficiálně zakázán 15. září 1970. Když nemohl J. Rajdus skautovat, tak alespoň dělal dálkovou turistiku. „V období pokračující politické normalizace jsem se kromě občasné návštěvy mohyly na Ivančeně věnoval výkonnostní turistice a zúčastňoval se následujících akcí: dálkové pochody (DP), dálkové etapové pochody (DEP), každoroční devítidenní putování v rámci akce Putování kraji, vrcholové výstupy a mnoho dalších turistických aktivit. V průběhu několikaletého působení v turistice jsem postupně získal bronzový, stříbrný a natrvalo zlatý výkonnostní odznak pěší turistiky (VOPT) ev. č. 696/77 ÚV-ČSTV 25. 11. 1977.“

 

Josef Rajdus vzpomíná na třetí zákaz Junáka, který jako vedoucí střediska Šenov zažil: „Podle ,Prováděcích směrnic‘ pro ukončení činnosti Junáka musely být k 15. září 1970 protokolárně převedeny hospodářské výsledky včetně inventáře na Pionýrské organizace (PO). Razítka měla být protokolárně předána okresní radě PO, to jsem však nesplnil a razítka si ponechal. Směrnicemi byla fakticky završena třetí likvidace Junáka. K termínu 15. září 1970 nepřistoupil do PO jako celek žádný šenovský oddíl i přes výzvu bratra náčelníka Rudolfa Plajnera ,neopouštět děti‘. Koncem měsíce září 1970 se ještě naposledy sešly šenovské oddíly Junáka na společné schůzce, kde po programu a po zpěvu skautské hymny vzájemným podáním levice byla zakončena dvaapůlletá činnost Junáka v Šenově.

 

Třetí obnova

 

Po sametové revoluci v roce 1989 se skauting opět v Šenově obnovil a Josef Rajdus byl opět u toho. Svoji činnost ve skautingu Josef Rajdus shrnuje: „V únoru v roce 1990 jsem se již potřetí podílel na obnově Junáka v Šenově, opět ve funkci střediskového vůdce. Tuto funkci jsem vykonával do konce roku 1990 a nadále jsem zůstal členem SRJ. 19. 1. 1991 jsem byl na sněmu ORJ ve Frýdku-Místku zvolen okresním zpravodajem oldskautů. V tomtéž roce jsem byl jmenován instruktorem pro BLŠ (Beskydská lesní škola – č. dekretu 1042/91). 27. 3. 1991 mi bylo přiznáno SO (Svojsíkův oddíl) v Praze ,55 čestných let‘ služby v Junáku (matr. č. 1106). 11. 5. 1991 jsem při okresním kole SZ (Svojsíkův závod), který se konal ve Frýdku ,Pod Štandlem‘, vykonával funkci velitele závodu. Na počest 80. výročí československého skautingu jsme ve dnech 30.8.–2. 9. 1991 uspořádali skautskou výstavu v DDM (Dům dětí a mládeže) v Šenově. 28. 9. 1991 jsem doprovázel závodní hlídku z 1. oddílu Šenov na ústřední kolo SZ, které se konalo v Roztokách u Prahy. V roce 1992 jsem zpracoval a vydal brožuru ,Skauting v Šenově 1939-1991‘. V srpnu 1991 jsem působil jako instruktor v BLŠ v Nejdku u Bělotína. V rámci akce Miloše Zapletala ,Skautské prameny‘ jsem získal 10 odběratelů 30 skautských příruček, postupně vycházejících v letech 1991 až 2000. Pro celostátní akci OS nazvanou ,Banka poštovních známek‘ jsem zorganizoval v oddílech okresu Frýdek-Místek sběr poštovních známek, přičemž skauti z okresu Frýdek-Místek získali v celostátním měřítku 5. místo. Z výtěžku byly podpořeny humanitární akce jako ,Děti v Riu‘, ,Nemocnice v Lambarene‘ aj.

 

28. 3. 1992 jsem se jako delegát ORJ F-M zúčastnil 1. sněmu Junáka v Praze. 25. a 26. dubna 1992 jsem se zúčastnil 1. podzimního kongresu a VI. mimořádného sněmu Junáka v Praze. V rámci ORJ Frýdek-Místek jsem organizoval turistické výlety do Beskyd a okolí, pořádané pro členy klubu OS a kruhu LŠ v letech 1992 a 1993. Při jednom z nich, který končil po sestupu z Ondřejníku v Kozlovicích, došlo k setkání a posezení s bratrem Lumou Jedličkou, předsedou KRJ. V roce 1994 jsem obdržel skautské vyznamenání Syrinx – stříbrný stupeň (ev. č. 126). Při okresním kole Závodu vlčat a světlušek, které se konalo 14. 5. 1994 v Šenově v Zámeckém parku, jsem vykonával funkci hlavního rozhodčího. Na okresním sněmu ve Frýdku-Místku 8. 4. 1995 jsem byl znovu zvolen okresním zpravodajem OS. Při okresním kole SZ, které se konalo 14. 5. 1995 v Šenově-Škrbeni, jsem vykonával funkci hlavního rozhodčího. 7. 10. 1995 jsem byl zvolen ÚRJ (Ústřední rada Junáka) v Praze doživotním členem SO (matr. č. A-420). V srpnu roku 1995 jsem se zúčastnil autobusového zájezdu pořádaného junáckým střediskem Paskov, jehož hlavním cílem byla návštěva 18. Jamboree v Holandsku. Po návratu ze zájezdu jsem obdržel dopis od oblastního velitele skautské organizace v Kanadě br. Arnela W. Pattermore, který na Jamboree působil v kanadském reprezentačním stanu, v němž bylo možno získat různé informace o skautingu v Kanadě, případně i suvenýry (nášivky apod.). Tam jsem mu při setkání dal svou navštívenku a následně jsme si pak vyměňovali dopisy až do roku 1999. V roce 1997 jsem požádal ORJ o uvolnění z funkce okresního zpravodaje OS z důvodu omezení mobility po neúspěšné operaci kyčelního kloubu. V roce 1998 jsem se podílel na vypracování symbolu SD SO PB (Slezská družina Svojsíkova oddílu Petra Bezruče). V roce 1999 jsem vytvořil v šenovském muzeu vzpomínkovou expozici ,60 let Junáka v Šenově‘. U příležitosti milénia roku 2000 jsem obdržel od Městského úřadu v Šenově pamětní list jako poděkování za dobrovolnou činnost s mládeží. Na základě oznámení v časopise Junák hlásí č. 4/2002 jsem zajistil výstavu fotografií J. Šibíka z 20. Jamboree v Thajsku v Základní škole v Šenově. Na slavnostním setkání v Českém Těšíně 11. 11. 2005 jsem obdržel Poděkování za skautskou službu pro oblast Petra Bezruče v letech 1990–2000. V roce 2005 jsem zhotovil model družinového totemu s ideou ,Víra v přátelství všech lidí, dobrý kamarádský duch v pevném bratrském kruhu jsou hodnoty, o jejichž naplnění bude usilovat SD SO PB‘. V roce 2009 jsem se svou účastí a poskytnutím materiálů mapujících vznik a vývoj Junáka v Šenově podílel na expozici výstavy ,70 let Junáka v Šenově‘  pořádané v šenovském muzeu. K tomuto výročí jsem rovněž vypracoval návrh pamětního nápisu na žulový bludný balvan, který byl pak umístěn v Zámeckém parku v Šenově poblíž stromu Ginkgo Biloba již dříve zasazeného k témuž výročí.“

V roce 1995 se mu dostalo příležitosti jet na Jamboree v Drontenu v Holandsku, čímž se mu splnilo dávné přání navštívit Jamboree alespoň jedenkrát v životě. Tuto „Expedici Jamboree 95“ pořádalo 8. středisko Stopa Paskov. Hlavním cílem expedice byla návštěva Jamboree 1995, kterou uskutečnili v sobotu 5. srpna 1995. Po prohlídce jednotlivých národních táborů, kde český tábor „na podsadách“ budil nevšední pozornost a po absolvování všech aktivit a prohlídky celého areálu, včetně vymezeného prostoru pro „čenž“, plní zážitků a dojmů opouštěli s nostalgií Jamboree 95. Při zpáteční cestě navštívili Amsterdam (projížďka po kanálech), Rotterdam (největší evropský přístav), Alkmar (výroba sýrů), Zanschau (skanzen větrných mlýnů a čerpadel), Narden (památník J. A. Komenského). Ve Francii navštívili Dunkerque – bojiště 2. světové války, Aromansebes – centrální vylodění, Omaha Beach – vylodění americké armády. Dále navštívili památky Paříže (La Plaza Belague, zahrady Tilery, Louvre, Notre Dame, Montmartre, Eiffelovku aj.). Účastníci výpravy uctili položením věnečků se stuhou s věnováním památku J. A. Komenského v Nardenu, památku padlých při vylodění v Normandii na anglickém hřbitově v Bayeux, kde se nacházejí také pomníčky padlých československých vojáků, a památku padlých v 1. světové válce na Marně (Verdun). V Normandii na pláži Omaha Beach za přílivu absolvovali na raftech projížďku po kanálu La Manche a prohlídli si atlantický val z moře a uvědomovali si, jak jeho dobývání muselo být velmi kruté. Výprava urazila za 11 dnů přes 5000 km. Expedice se zúčastnilo celkem 34 skautů, skautek a oldskautů. Josef Rajdus byl nejstarším účastníkem, bylo mu 73 roků. Průběh celé expedice je filmově zpracován. Vedoucím Expedice 95 byl Karel Záviský – Trapper a hlavním organizátorem byl Roman Teichmann – Stopař.

V předvečer dělení Československa na dva samostatné státy zorganizovali skauti z okresu Frýdek-Místek slavnostní vatru na Bezručově vyhlídce v Sedlištích, která se konala v podvečer 31. prosince 1992. Při této příležitosti měl také Josef Rajdus zahajovací projev, zde cituji alespoň část jeho proslovu, ve kterém se zrcadlí jeho pocity z konce Československa, ze státu, ve kterém prožil většinu svého života: „Dnes končí více jak 70 let trvající historie společného státu Čechů a Slováků — Československá republika. 74 let uplynulo od oné posvátné chvíle, kdy oba naše národy, po staletí těžce zkoušené, se dočkaly osvobození z rakousko-uherského útisku v roce 1918. (…) Čas však kráčí dál a kolo dějin se nedá zastavit. Musíme formulovat náš vztah k novému českému státu, který vznikne 1. ledna 1993. Především bychom si měli uvědomit, že nejsme příslušníky malého bezvýznamného národa. Mnoho národů evropských je daleko za námi nejen počtem obyvatelstva, ale i významem a vzdělaností. Málokterá velká a mocná říše dneška má tak slavnou a starou minulost jako my. (…) Vážení přátelé, již v dávných dobách bývalo zvykem, že strážci našich hranic zapalovali ohně a znamením ohňů se dorozumívali, že jsou na svých místech. Tento zvyk se přenesl do pozdějších dob a stal se tak vyjádřením jednoty při slavnostních příležitostech. Byla to znamení lidí, kteří mají svou zem rádi, kteří na ni myslí a jsou odhodlání stát při ní i v dobách těžkých. Tak i dnes, kdy stojíme u této vatry, přejme si, aby zažehla v našich srdcích a myslích myšlenku jednoty v důležitých oblastech našeho budoucího života v novém státě, myšlenku přátelství, lásky, vzájemného respektováni a porozumění. Sestry a bratři, milujme svou vlast pro její krásu, slávu i utrpení, milujme ji pro vše krásné, co dává nám, co dávala našim předkům a co chystá našim budoucím.“

 

Závěrem

 

Josef Rajdus byl u většiny významnějších skautských událostí v Šenově. Díky své bohaté činnosti v Junáku se stal 7. října 1995 doživotním členem Svojsíkova oddílu (pod matr. č. A-420). V roce 1991 mu bylo přiznáno SO v Praze „55 čestných let v Junáku (matr. č. 1106). V roce 1994 obdržel vyznamenání Syrinx – stříbro (ev. č. 126). Bohužel se v roce 1997 podrobil neúspěšné operaci kyčelního kloubu, proto musel, do jisté míry, omezit své skautské i turistické aktivity.

 

O stáří hovoří s nadhledem: „Ohledně stárnutí jsem si vědom, že se nacházím již v poslední vývojové fázi života, kdy se člověk smiřuje s tím, že mu ubývají síly, a hledá cesty, jak se vyrovnat s nesnázemi stárnutí. Podle V. Břicháčka, významného psychologa a mimo jiné čestného náčelníka Junáka, je mnoho cest ke stárnutí a mnohé možnosti v prevenci i kompenzací obtíží. Rozhodující je většinou pocit subjektivní pohody, pocit kontroly vlastního života, ochota posilování zdraví, to je pohyb, cvičení, životospráva a jiné. Hlavně nebýt sám, udržovat kontakty s přáteli a se širší rodinou i se svými staršími bratry skauty (OS). Hledat program pro sebe, rodinu, přátele a uskutečňovat ho. Neztrácet humor, třeba i ze svých potíží. Dopřát si občas i malé životní radosti. Nehádej se, abys nebyl protivný svému okolí, neboj se žít vzpomínkami a třeba je i sepsat. A hlavně měj se rád!“

 

O činnosti střediska Junáka v Šenově říká: „Ve středisku je registrováno asi 160 členů počínaje vlčaty a světluškami a také členy klubu OS. Středisko Junáka v Šenově každoročně pořádá pro 100 svých členů prázdninový tábor ve třech etapách. Díky Městskému úřadu v Šenově získali k užívání vlastní vytápěné klubovny v tzv. staré škole. Kromě běžných skautských výchovných činností se ještě věnují mnoha dalším aktivitám, jako je Postavme školu v Africe, Tříkrálová sbírka pro charitu, o Vánocích roznášejí Betlémské světlo a také pořádají hojně navštěvované skautské plesy s programem. Čistý výtěžek hodlají použít na podporu chlapce ze Zambie Happy Kapamendi, kterého získali v rámci humanitární akce Adopce na dálku. Tento dvanáctiletý chlapec, který žije v domku z nepálených cihel se svou matkou a šesti sourozenci, by se chtěl jednou stát lékařem. Snad se mu to podaří pomocí šenovských junáků a jejich příznivců. Také my starší junáci v rámci svých možností spolupracujeme v akcích v rámci střediska. Jsme zváni na besedy, návštěvy táborů a mnoho jiných aktivit. V poslední době mě příjemně překvapilo oznámení o konání netradičního skautského slibu 7. 4. 2012 na Lysé hoře, jehož kopii přikládám.“

 

Na adresu skautských ideálů konstatuje: „Je jisté, že dnešní skauti i skautky mají mnohem lepší podmínky pro svou činnost, než-li tomu bylo v minulosti. Často slýcháváme, že jsou jiní, než jsme bývali my. Ano, jsou jiní, protože je i jiná doba, ve které žijí. Co se však nezměnilo, jsou skautské zásady a ideály, jak je stanovil zakladatel světového skautingu R. Baden-Powell a náš zakladatel A. B. Svojsík. Podporovat rozvoj osobnosti mladých lidí, jejich duchovních a mravních intelektuálních, sociálních a tělesných schopností tak, aby byli po celý život připraveni plnit povinnosti k sobě samým, bližním, vlasti, přírodě a celému lidskému společenství. Tato jistě krásná idea není samospasitelná. K jejímu naplňování je zapotřebí mnoho nadšených, obětavých a všestranně vzdělaných skautských vůdců. Protože oni jsou strážci mravních a osobitých výchovných hodnot, oni jsou pravými nositeli skautských ideálů. Nesmíme zapomínat, že skautský vůdce je svým svěřencům vzorem, že se od něj učí a jej i kopírují, ale i kritizují. Žádný zrak není tak přísně kritický jako zrak čtrnácti-, patnáctiletého mladého člověka a tady si je třeba uvědomit celou závažnost a tíhu odpovědnosti za jejich výchovu. Je to těžký úkol, velmi těžký, ale hodný skautského vůdce, který má být nejlepší z nejlepších, který má být výkvětem skautingu.“

 

Na závěr Josef Rajdus dodává: „Chtěl bych poděkovat a vzpomenout na svého prvního skautského vůdce br. Pravoslava Popa – Faraa, který mně v roce 1935 přivedl na skautskou stezku, po níž jsem kráčel se všemi radostmi a strastmi, a vším tím, co skauting nabízí, po celý dosavadní život, a poděkovat mu za nezištnou službu skautské lásky, kterou poskytl nesčetným dětem a připravil je do života.“

 

Prameny a literatura

 

nahraný rozhovor a korespondence s Josefem Rajdusem

psané vzpomínky Josefa Rajduse

Skauting dříve a dnes od Josefa Rajduse

Jak úspěšně stárnout od Josefa Rajduse

Skautské vzpomínání od Josefa Rajduse

kronika 1. oddílu skautů z Šenova z let 1945 – 1947

Kronika města Šenova

různé články v Šenovském oběžníku

časopis Džin Bum 1. oddílu Šenov

Tento záznam byl publikován v Osobnosti . Uložit odkaz do záložek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

0

Košík